V neděli 27. 9. 2020
se nevelká část našeho oddílu vydala do Jakubčovic u Opavy, kde se konal závod žebříčku
HO, klasika. K této hrstce odvážlivců jsme patřili my – Šneiderovi a Radek.
Po skoro 2 kilometrové a velmi blátivé cestě na shromaždiště a odhlášení
poloviny závodníků našeho oddílu, kteří měli původně běžet, jsme se usadili na
louce. Zima nám byla i v zimních bundách, hodně foukalo. Na náladě závodníkům
nepřidala ani absence stánku s pivem, na které měli mnozí chuť, i když byla
zima. Vůbec se nám tedy nechtělo sundat vrstvy oblečení a vyrazit na start
a do hlavy se nám začaly vkrádat zlé myšlenky. Myšlenky na to, že ti,
kteří se rozhodli zůstat doma, se rozhodli dobře. A samotný závod měl
pochybnosti o naší účasti brzy potvrdit nebo vyvrátit.
Když jsem došla na
start a měla celé mokré a zablácené boty, jedna moje kamarádka, která na
stejném místě běžela v sobotu mistrovství štafet, mě opravdu potěšila. Sdělila
mi totiž, že v lese je to natolik zarostlé a podklad je tak těžký, že vůbec
nemám lézt z cesty. Tak jsem si řekla, jo, stejně je to klasika, u té se běhá
po cestách. Kamarádka pak ale ještě dodala, že cesty jsou také zarostlé a pokud
to nejsou asfaltky, člověk musí mít velké štěstí, aby je našel. A hned jsem se
na závod ještě více těšila.
Když odmyslím ten
zarostlý les, těžký terén, neviditelné cesty, na klasiku relativně těžké
dohledávky, s tím související velkou fyzickou obtížnost, studený vítr a posedy
existující jen na mapě, závod byl celkem fajn.
Nesmím také zapomenout
na pořadatele vtipálky, kteří v pokynech napsali, že časový limit je 90 min,
což vyvolalo velké debaty jak na shromaždišti, tak po cestě na start. Jeden z
našich závodníků třeba přeběhl celou mapu ke své 3. kontrole a pak se po
asfaltce vrátil nejkratší cestou do cíle a ani by již zmíněný limit nestihl (ten
byl samozřejmě jen chybně napsaný v pokynech, ale všechny nás znatelně
znervóznil).
Myslím, že výsledky
našeho oddílu zde raději nebudu ani zmiňovat. Ale přece jenom jsme s prázdnou
neodjeli. Třeba já si vezu domů kromě posledního místa ještě zvrtnutý kotník a
pěkně sedřená a pohmožděná kolena.
Jedno plus ale ten den přece jenom měl. Nepršelo.